Svou prababičku Mařenku jsem poznala až v jejím pokročilém věku v zástěře, v šátku a opírající se o hůl. Připadalo mi, že o ni vím všechno. A pak přišel okamžik, kdy se před mé dětské oči dostala její fotografie za svobodna. Hleděla na mě dívenka v puntíkatých šatech. Tehdy mi došlo, že toho o ní vlastně mnoho nevím...

Časem jsem zjistila, že vyprávění o minulosti je vděčné téma při návštěvách našich nejstarších příbuzných.

Věděla jsem, že pokud se do rekonstrukce obecního fotoarchívu nepustím hned, tak už se z něho nic nezachrání. I přes svou introvertní povahu jsem oběhla všechny starousedlíky v naší obci a požádala je o zapůjčení jejich fotek s obecní tématikou.

S mnohými z nich jsme si moc pěkně popovídali a já se lecos dozvěděla i o svých předcích, protože obě strany mé rodiny pochází právě z tohoto místa.

Vždycky jsem měla naší vesnici ráda a záleželo mi na ní, ale po přečtení ručně psaných Pamětních knih obce, jsem si jí přímo zamilovala. Tyto knihy zachytily celou historii naší vísky až téměř do poloviny 20. století. Druhou světovou válku popisují strhující deníkovou formou a je na tom skvěle vidět, jak dovedla taková malá víska uživit okolní města během letitého krizového stavu.

Tato četba mě tak uhranula, že jsem se rozhodla ručně psaný text zdigitalizovat a úryvky z kroniky přiřadit k nasbíraným dobovým fotografiím. Cítila jsem, že tento celek nebude zajímavý jen pro mě a tak jsem s pomocí pár spoluobčanů uspořádala projekce dobových fotografií se čtením z obecní kroniky. 

Pokaždé jsem s tlukotem srdce pozorovala, jak se sál plní lidmi ze vsi napříč generacemi. Byl to pro mě jasný důkaz, že minulost vlastní rodiny zajímá takřka každého. 

Jak to, že tedy tolik dobových fotografií končí na skládce?

Jednou jsme doma při stěhování jedné skříně po prababičce našli šuplík plný fotek, o kterých jsme věděli, že se nějak týkají našich pra-prarodičů, ale vůbec jsme netušili, kdo na nich je. Najednou jsem dovedla pochopit, proč si lidé takovéto fotografie nenechávají. 

Uvědomila jsem si, že i mnohokrát odvyprávěné příběhy své babičky pletu a na našich fotkách ne každého poznám s jistotou. Čekala mě proto další výzva: sestavit fotokroniky našeho rodu.

Byla to krásná a leckdy dobrodružná činnost plná objevů a poznávání vlastních kořenů. Jednotlivé fotokroniky jsem sestavovala tematicky a následně chronologicky a během tvorby mě napadla spousta otázek. 

Vyplnila se tak řada mezer, které jsem v našem rodinném příběhu měla, ale hlavně nás to všechny sblížilo. Zájem o stejnou věc, dozvídání se nových skutečností nebo nahlédnutí do minulosti s novým úhlem pohledu.

Proto jsem se rozhodla své zkušenosti s tvorbou rodinných vzpomínkových archívů nabídnout všem lidem, kteří chtějí prozkoumat své kořeny a strávit hezký čas s nejstaršími členy své rodiny.