Babiččina fobie z dětského výskání

Miládka byla moje prateta. Zemřela v 18 letech a téměř 40 let před mým narozením. Její kratičký život ale ilustroval jednu podstatnou dějinnou epochu naší země.

Mnoho let jsem o ní věděla jen to, že byla hezká, jemná, tichá, milá a ráda vyšívala. A že během svého „učení“ v krámku s látkami onemocněla tuberkulózou – jako tolik jejích vrstevníků.

Navazování nitek

Během jedné návštěvy její sestry – mé druhé pratety – jsem narazila na tuhle fotku. I když je 90 let stará, ve mně vyvolala jistou vzpomínku:

Je na ní Miládka se svou o rok mladší sestrou. Vyfotili je před našimi vchodovými dveřmi, které vedly přímo do kuchyně. (Typické řešení venkovského rodinného domku z 20. let 20. století).

Tyhle dveře si ještě matně pamatuji, jak jsem na jejich kliku jako předškolní dítě sotva dosáhla a pak mi nešly zavřít 🙂

Hledání vztahu

Ptala jsem se tety, jaký s Miládkou měly vztah a zda má na ni nějakou vzpomínku, která by ji vystihovala. Chvíli bylo ticho a pak povídá:

„Miládka neměla ráda, když jsme dostaly stejné oblečení. A dodnes si vzpomínám, jak mě překvapilo, když nám z první výplaty koupila oběma stejné šaty. Ptala jsem se jí, co jí k tomu vedlo, když ji to vždycky tak vadilo… Prý tyhle byly v tom obchodě nejhezčí. Tak přece nebude kupovat jedné nebo druhé nějaké méně hezké, jen aby nebyly stejné.“

Objevení blízkosti

Když Miládka onemocněla, zuřila druhá světová válka v plném proudu. Poslali ji tehdy na ozdravný pobyt do sanatoria v Humpolci, kde se ji prý velmi líbilo. Krajina krásná, ošetřovatelky na ně byly hodné a Miládka zapadla do party stejně starých (resp. mladých) lidí se stejně těžkou nemocí.

Hrávali divadlo, chodili na taneční zábavy. I přes nemoc i přes válku se snažili žít. Dokládají to tyto drobné lemované fotografie:

Po Miládce se nám zachoval i dopis, který odtamtud psala. Veselé historky s kamarády o masopustu střídaly příběhy zemřelých pacientů.

V ozdravovně si našla nejlepší kamarádku Vlastičku, která byla stejně nemocná a ještě k tomu sirotek. Miládka v posledním dopise žádala svou maminku, zda by ji směla přivést k nám domů…

Její maminka byla vdova s půjčkou na rozestavěný barák, se třemi dětmi a ve vrcholící válce. Přesto odepsala „ano“.

Vlastička prý u nás pobývala téměř půl roku. Pak odjela. Prý za bratrem. Od té doby se o ní nic nevědělo…

Miládčina nemoc se natolik zhoršila, že už musela jen ležet. Protože její maminka Mařenka byla samoživitelkou, nemohla u ní zůstat doma. Proto po návratu ze školy o ni pečovala moje babička – tehdy ani ne desetiletá dívenka.

Babička vyprávěla, že si hrála s dětmi z ulice pod oknem, kde Miládka ležela. To proto, aby ji slyšela, když volá, že potřebuje něco podat. Hra dětí ji často rozčilovala. Byly příliš hlučné, tak je okřikovala.

Z babičky cítím, že si to dodnes vyčítá, že pro Miládku nedovedla mít „víc pochopení“ a neuměla se vzdát dětských her.

Je to nálož, co tehdy musely leckteré děti řešit. Babička dodnes nesnáší rozjařený dětský křik a reaguje často až nepřiměřeně ostře. Mnohokrát mě to jako dítě zabolelo. Dnes už ale chápu, z čeho to pramení.

Historické souvislosti

Po osvobození v pětačtyřicátém se i v naší malé vísce usadila po všech domácnostech Rudá armáda. V kronice naší obce se píše, že prý „se ve všech rodinách chovali slušně a nebylo stížností.„

I babička vzpomínala na ubytovanou jednotku u nás doma:

„Nejdříve k nám do stavení přišel velitel, který si prošel dům. Uviděl ležící Miládku, zeptal se Mařenky na její zdravotní stav. Zalily se mu oči slzami, otočil se a odešel. Nařídil svým vojákům, aby se ubytovali v chlévech. I on s nimi. Zakázal jim hlučet a chodit do domu.

Byl velmi mladý, tichý a bylo na něm vidět, že toho už hodně prožil. Když vojsko odcházelo z obce, od nás odešli mezi prvními.“

Za pár týdnů na to odešla i naše Miládka.

Miládčiny fotky a dopisy vystačily na celou jednu část nejstarší rodinné fotokroniky. Je fascinující, když se rodina nesmíří s tím, aby život jejího předka vyznačovala jen nicneříkající pomlčka mezi daty narození a úmrtím. Ale zapátrá a dovede z několika drobných fotek a vzpomínek vytvořit obraz skutečného člověka, ke kterému dovede mít emoční vztah.