Čím si zbytečně kazíme fotoknihy?

Často se setkávám s fotokronikami, fotoknihami nebo fotoalby na míru, které autory stály spoustu úsilí a peněz, ale výsledek není nic moc. Ve všech případech se objevuje některý z neduhů (o kterých se rozepíšu níž) nebo jejich kombinace.

Pojďme se na ně podívat:

Rušivé pozadí

Pozadí je od toho, aby bylo na pozadí. A to jak na pozadí grafiky, tak především na pozadí vnímání. Má jemně dokreslovat atmosféru a opticky spojovat použité prvky do jednoho kompaktního celku. Na první pohled bychom si ho ani neměli všimnout.

Buďte opatrní hlavně na místech, kam vložíte text. Čím výraznější a pestřejší pozadí, tím se zhoršuje čitelnost. 

To je radost, že? Pozadí křičí o pozornost, text sotva přečteme a fotografie (o kterou jde především) si tak tak všimneme.

Obtížně čitelné písmo

Často se setkávám s názorem, že ke starým fotografiím se hodí zdobné písmo nebo rádoby ručně psané.

Ano, i ne. Osobně si myslím, že pokud v nadpisech vhodně zvolíte zdobnější písmo, pomůže vám dokreslit atmosféru. Ale dejte pozor, ať se dobře čte. Vzal by mě vždycky čert, když se mi nadpis povede přečíst až na třetí pokus.

Velký pozor na výběr písma dejte v delším textu, ve kterém například zaznamenáváte vzpomínky nebo vyprávíte životní příběh vašeho předka. 

Na čitelnost dbejte především při popisu fotek. Mnohá příjmení bývají obtížně čitelná sama o sobě. Když jim ještě přitížíte kudrlinkatým fontem, tak vaše děti upřímně lituji, až se jednou budou snažit šifry rozluštit.

Nevhodně zvolená vazba

Viděla jsem nespočet fotoknih a fotokronik, které vyloženě zabila nesprávně zvolená vazba. Těmi zabijáky jsou zástupci z řady tzv. měkké vazby. 

Měkká vazba se vyznačuje měkkými deskami. Knižní tituly v této vazbě jsou tzv. paperbacky. Když si je v duchu vybavíte, tak si asi vzpomenete, že to není nějaká krásná literatura nebo kniha, kterou jste si vystavili na čestné místo v knihovně.

Měkká vazba má ze své podstaty jednu technickou nectnost – měkké desky knihu nechrání, samy se různě ohýbají a brzy vypadají velmi omšele. Navíc se mnohostránková kniha brzy ve hřbetě rozlomí a jednotlivé listy se rozsypou. A to asi nikdo nechceme.

Měkká vazba navíc působí lacině. Pravda, ona také levná je. Jsou ale pro vás vaše kořeny, vaše historie, obyčejnou lacinou záležitostí? Jsem přesvědčená, že ne.

Opakem měkké vazby je vazba tuhá. Má pevné desky, které skvěle ochrání celou knihu. I tady je ale několik typů, se kterými se můžeme setkat.

• Hřbet knihy je proražený z boku a listy jsou svázané provázkem nebo stuhou. Vypadá to hezky, ke starým fotkám se to hodí, ale špatně se v ní listuje.
• Šitá pevná vazba je nejkrásnější a nejelegantnější řešení. Je také ale velmi drahá.
• Já mám nejraději kovovou vazbu. Také působí elegantně, neprovětrá vám peněženku, vnitřek knihy dobře chrání, skvěle se v ní listuje a hlavně se při častém prohlížení nerozpadává. A co je nejvíc super, můžeme v ní měnit listy:

Fotka přes vazbu

Tento nešvar vídám v tištěných fotoknihách, které si lidé sami vytváří v programech od firem, které se specializují na zpracování fotoknih.

Že máte z fotky radost a proto se rozhodnete ji roztáhnout přes dvoustranu, na tom není vůbec nic špatného. Problém přichází ve chvíli, kdy důležitou část ze záběru vložíte přes vazbu:

Příliš mnoho fotek na stránce

Pokud do knihy zakládáte originální papírové fotografie, působí pěkně, když se občas rožky překryjí. Ale pozor, ať v rámci úspory místa nepřekryjete důležité části fotky.

V tištěných fotoknihách, vytvořených zcela na počítači můžete libovolně zmenšovat velikost zdigitalizovaných fotek. Tahle možnost přivádí k řešení nacpat co nejvíce snímků na jednu stranu. V rámci úspory peněz za rozsáhlejší publikaci pak koukáme na „mrňhy“,  které sotva rozeznáváme.

Přeji vám, ať ze svých fotoknih a fotokronik máte radost a ať se při jejich tvorbě ještě více sblížíte s rodinou.